O významu Josefa Mánesa, od jehož narození uplyne letos v květnu dvě stě let, svědčí více než dostatečně počet veřejných prostranství a míst po něm pojmenovaných.
Mánes věčně živý
Jen v samotné Praze se můžeme projít po Mánesově mostě či po „jeho“ ulici (na pražských Vinohradech), zajít do „Mánesa“ na nějakou zajímavou výstavu nebo se kdykoliv zajít podívat na kalendářní desku Staroměstského orloje, zřejmě jeho nejznámější dílo. Ulice nebo veřejné prostranství po Mánesovi pojmenované nechybí snad v žádném českém městě. Kým byl muž výrazně doceněný až po své smrti a dnes považovaný za českého národního malíře?
Narodil se v Praze na Starém Městě 12. května 1820. Rozhodnutí, čemu se v životě věnovat, bylo v jeho případě zjevně dáno předem – jeho otcem byl významný krajinář Antonín Mánes (1784–1843), výrazné umělecké nadání projevovali i jeho sourozenci – starší sestra Amálie (1817–1883) a mladší bratr Quido (1828–1880). Výtvarný talent se tak v rodině dědil zcela přirozeně. Od svých patnácti let studoval na pražské Akademii, v roce 1844 odešel do Mnichova, kde další tři roky ve studiu pokračoval. Jeho osobní život byl komplikovaný a problémový, domácnost jemu i bratru Quidovi vedla sestra Amálie, která oba finančně zajišťovala.
Umělec Mánes
Pro Mánesovu uměleckou tvorbu bylo zásadní seznámení s hrabětem Bedřichem Silva-Taroucou, který jej v roce 1854 pozval na svůj zámek v Čechách pod Kosířem. Zde se Mánes mohl naplno věnovat své práci, vytvořil zde řadu portrétních obrazů hraběcí rodiny a žánrových romantických obrázků, patřících dnes k jeho nejznámějším a nejkvalitnějším – mezi ně patří cyklus „Líbánky na Hané“, soubor akvarelů „Život na panském sídle“ nebo díla inspirovaná zájmem o přírodu, zejména botaniku. Výjimečným prvkem Mánesovy tvorby byl zájem o venkov a lidovou kulturu, projevující se náměty zobrazujícími bohatost hanáckých krojů. Na Hané vznikl i cyklus „Moravský rok“, vydaný formou kalendáře. Zásadním inspiračním zdrojem jsou v této době pro něj krojované, především ženské, postavy. Výmluvně o tom svědčí jeho slova: „Pro Čechy, Moravany a Slováky je zvláště u žen charakteristická ztepilá postava, spanilost spojená s jakousi líbeznou plností. Zejména roztomilé Moravanky jsou v tomto směru krasochutné."
V přehledu Mánesových uměleckých aktivit nelze pominout jeho práci společensko-organizátorskou. V roce 1863 patřil mezi zakladatele nejstaršího (a dodnes působícího) uměleckého spolku v českých zemích – Umělecké besedy. Ze tří od počátku fungujících odborů – literárního, výtvarného a uměleckého – se Mánes stal prvním předsedou onoho výtvarného. Mánesovo vlastenectví se projevovalo v jeho malířské práci návrhy jednotících identifikačních prvků, využívaných nově zakládanými tělovýchovnými a společenskými organizacemi. Například je autorem spolkového praporu Sokola, prvních sokolských krojů a praporu jednoty Říp v Roudnici nad Labem.
Vrchol umělecké tovorby
Vyvrcholením jeho umělecké tvorby představovalo vytvoření kalendářní desky na Staroměstském orloji v Praze. Jednalo se o alegorii dvanácti měsíců kalendářního roku, zpodobněných prostřednictvím medailonů, zobrazujících zemědělské práce probíhající během roku. V době slavnostního odhalení desky, v srpnu 1866 se Mánesův zdravotní stav začal zhoršovat. Projevovala se u něj neléčená nervová choroba, která se postupně vyvinula v progresivní paralýzu. Josef Mánes zemřel po několikaletém utrpení 8. prosince 1871 ve věku pouhých jedenapadesáti let.
Mánesova malířská tvorba – portrétní, inspirovaná lidovou kulturou i krajinářská – vychází z tradic českého romantismu. Dokonale prověřena časem se stala neoddělitelnou součástí umění 19. století. Jeho díla oslovují veřejnost neustále. Mnohá z nich jsou natolik známá a populární, že si dnes už ani neuvědomujeme, že je jejich autorem právě Mánes. Je to ten nejlepší důkaz, že označení „národní umělec“ není v jeho případě žádným klišé a lze jej použít zcela právem.
Za oddělení
vzácných tisků
Tomáš Dušátko