Jan Zrzavý, od jehož narození uplynulo na podzim loňského roku 130 let, patří ke klasikům českého malířství 20. století. Jeho obrazy se v současnosti na trhu prodávají za desítky milionů korun. Tomáš Dušátko ze Vzácných tisků připomíná jeho dílo.
Jan Zrzavý – malíř lyriky, něhy a melancholie
Narodil se 5. listopadu 1890 v Okrouhlici na Havlíčkobrodsku do učitelské rodiny (jeho otec byl řídícím místní jednotřídky, matka učitelkou). Ve svých mladých letech vystřídal několik škol – měšťanku v Kutné Hoře a v Přibyslavi, gymnázium v Havlíčkově Brodě či stavební průmyslovku v Brně. Zprvu se věnoval soukromému studiu malířství. Od roku 1907 dva roky navštěvoval UMPRUM, byl ale ze studií vyloučen. Později se opakovaně neúspěšně snažil dostat na Akademii, malířství se poté věnoval jako samouk. Dobovými odborníky byl považován za netalentovaného.
Od roku 1910 byl Jan Zrzavý aktivní v několika uměleckých sdruženích – Sursum (tento spolek, vycházející svoji tvorbou ze symbolismu společně s Josefem Váchalem, Janem Konůpkem a Františkem Koblihou založil), Spolku výtvarných umění Mánes a v roce 1923 se stal členem Umělecké besedy. V roce 1924 navštívil poprvé Francii (Paříž a zejména Bretaň), kam dokonce po čase přesídlil – v Paříži si pronajal vlastní ateliér. Bretaň se pro něj stala v této době zásadním inspiračním zdrojem, což platí především pro jeho krajinářské práce. V jeho obrazech z bretaňského období se projevují Zrzavého osobní prožitky a zkušenosti.
Zrzavého výtvarný projev
Zrzavého výtvarný projev byl ve své době zcela výjimečný, specifický a na první pohled mezi díly různých malířů snadno rozpoznatelný. Jeho styl založený na imaginaci se vyvíjel na základě vlivu secesního symbolismu a impresionismu, okrajově i kubismu. Sám o své tvorbě tvrdil, že umění je především hra, nicméně jeho plátna jsou naprosto typická mimořádnou melancholií a skrytou poetikou – jako by se jím používané zobrazované motivy a témata skrývala za závěsem mimořádné lyriky a něhy. Zásadním rysem je mimo to snivost a náladovost uměleckého zobrazení, vycházející z použití tlumené barevné škály a chybějícím prvku pohybu v jeho dílech. Zrzavého osobité malířství vstoupilo do povědomí českého národa a je dnes pociťováno jako stále živá součást národní kultury. Vzhledem k autorovu solitérství nelze Zrzavého díla jednoznačně zařadit pod žádný vyhraněný umělecký směr.
Dostatečně o tom svědčí jeho vlastní slova, publikovaná v roce 1920 v článku „Vyznání umělcovo“: „Neboj se býti výjimečným, osamělým v okolní tvorbě. Ti, kteří tvoří školu, jsou slabí, podlehli zakladateli, který byl také jediným a výjimečným“.
Scénografické práce
Neprávem opomíjena je Zrzavého scénografická práce, svůj zájem na tomto poli téměř výhradně věnoval hudebnímu divadlu. Jeho první scénická výprava byla v roce 1931 určena pro Národní divadlo v Praze (inscenace opery W. A. Mozarta „Idomeneus, král krétský“). Spolupráce v oblasti divadla pokračovala úspěšně až do roku 1959.
Jan Zrzavý byl po celý život svými rodinnými pouty spojen s městečkem Krucemburk na Vysočině (pocházel odsud umělcův tatínek), kam se pravidelně vracel za svými příbuznými. Zemřel 12. října 1977 v Praze, jeho hrob s náhrobkem navrženým jím samotným však nalezneme právě v Krucemburku.
Ač byla Zrzavého tvorba oceňována ještě za jeho života, teprve po roce 1989 došlo k jeho skutečnému pochopení a uznání. Dnes je považován za jednoho z nejvýznamnějších představitelů české meziválečné umělecké avantgardy. Velmi pozitivně je vnímána i jeho již zmíněná práce scénografická.
Tomáš Dušátko, Oddělení vzácných tisků