Rozhovor s Jindřichem Pavlišem z Clarinet Factory

29. 10. 2026

Po více než dvou letech se do Městské knihovny v Praze vrací Clarinet Factory s programem, který otevírá novou kapitolu jejich tvorby.

Kdybychom jen opakovali, co už umíme, asi bychom dávno skončili

V rozhovoru Jindřich Pavliš ze souboru Clarinet Factory prozrazuje, jak vznikají jejich skladby, vzpomíná na spolupráci s výjimečnými osobnostmi světové hudby a představuje připravovaný koncert. Zazní na něm zbrusu nové kompozice za účasti česko-španělské zpěvačky Kateřiny García, hudebníka Milana Cimfeho a vizuálního umělce Jindřicha Trapla.

V Městské knihovně vystupujete po dvou letech s novým programem. Co mohou posluchači očekávat?

Představíme úplně nové skladby i nové hosty. Z Dublinu dorazí česko-španělská zpěvačka Kateřina García, za elektroniku a bicí si sedne Milan Cimfe a projekce připraví vizuální umělec Jindřich Trapl. Právě tento večer bude vlastně pozvánkou do další kapitoly Clarinet Factory. Kdybychom jen opakovali, co už umíme, asi bychom dávno skončili.

Jak hledáte rovnováhu mezi různými hudebními vlivy, abyste si zachovali vlastní identitu?

Foto: Clarinet Factory: ©2023 Clarinet Factory, All RIghts Reserved!

Jsme čtyři velmi rozdílné osobnosti, přesto máme mnoho společného, a to se projevuje i na žánrové úrovni. Hledáme vlastní jazyk, který je přesvědčivý, nikoho nekopíruje a bere si inspiraci odkudkoliv, zároveň však lpíme na relativní jednoduchosti a sdělnosti naší hudby. Ze všech žánrů jsme si vzali trochu ingrediencí – přimíchali tu trochu experimentu, tu zase trochu popu.

Často se mluví o tom, že vaše skladby vznikají kolektivně. Jak vypadá proces vzniku nové skladby od prvního nápadu až po finální podobu na koncertě nebo na albu?

Je to různé. Občas někdo přinese skoro hotovou věc a jen se dodělávají detaily. Jindy motiv vznikne přímo na místě, na zkoušce nebo při nahrávání, a pak se na něj hned (nebo s odstupem času) přidávají nápady ostatních. Komunikujeme podobně jako rockové kapely: nápady vzájemně kombinujeme, improvizujeme a společně hledáme tvary i zvuk skladeb.

V naší tvorbě hraje zásadní roli i elektronika. Začínali jsme akusticky (a tak rádi hrajeme i doposud), přešli přes jednoduché zvučení až k současnému arzenálu, který čítá dva loopery, dvě multiefektové jednotky s neuvěřitelnými možnostmi a předehrané tracky, které znějí někdy náhodně, jindy jako základní stavební kameny skladeb. Když je s námi Milan Cimfe, obstará i samplované bicí nebo další porci smyček. Zpracováváme klarinety, zpěv, ale i jiné, často ambientní zvuky jako dupání, tleskání či zvuky přírody. Nikdy to ale není na efekt – stále dominují živé nástroje: kromě klarinetů také kontrabasový klarinet, flétny a další.

Spolupracovali jste s řadou výrazných osobností, od Jany Koubkové přes Bobbyho McFerrina, Lenku Dusilovou, Joea Achesona z Hidden Orchestra až po Ivu Bittovou. Která spolupráce pro vás byla největším dobrodružstvím?

Každá z nich nás posunula jinam. Jana Koubková nás kdysi donutila odhodit noty a naplno se pustit do improvizace, Joe Acheson z Hidden Orchestra nám otevřel nové možnosti práce s elektronikou. Na Bobbyho McFerrina ale vzpomínáme dodnes. Když jsme přišli na první zvukovou zkoušku, jeho zvukař nás chvíli poslouchal a pak jen prohodil: „Hm, to se Bobbymu bude hodně líbit.“ Tehdy jsme netušili, co tím myslí. Nakonec jsme s Bobbym vystupovali v Praze dvakrát, což je vzhledem k jeho povaze a způsobu práce poměrně výjimečné.

Obrovskou zkušeností pro nás byli také Eternal Seekers. S Lenkou Dusilovou, Beatou Hlavenkovou a dalšími skvělými muzikanty jsme se na dva týdny zavřeli do studia uprostřed přírody a začali tvořit nové skladby. Nikdo přesně nevěděl, co vznikne. Právě z té intenzivní práce, vzájemného naslouchání a ochoty riskovat se zrodilo něco nečekaného. Když jsme pak slyšeli výsledné nahrávky, měli jsme pocit, že vzniklo něco, co dalece překročilo očekávání nás všech.

Svátkem pro nás byla i spolupráce s Ivou Bittovou. Patří k umělcům, kteří dokážou být naprosto svobodní, originální, a přitom skutečně naslouchají ostatním na pódiu. Každé společné vystoupení bylo jedinečné a připomínalo spíš dobrodružnou cestu než běžný koncert.

Album Towers bývá označováno za další krok ve vašem vývoji. Co jste na této nahrávce chtěli objevit nebo posunout oproti předchozím projektům?

Towers jsou – i díky tomu, že jde o tři fyzické strany vinylového alba – něco jako tři díly trilogie, každý však z úplně jiného úhlu pohledu. První strana je o vstřícnosti, melodii a komunikaci, druhá je experimentálnější, obsahuje razantnější i temnější skladby a díváme se tam pod povrch věcí i hlouběji do duší. Třetí strana je pomalá, abstraktní, čas se na ní roztáhne a pohybuje se někde mezi meditací a cestováním ve snovém vesmíru. Předchozí alba měla jiný charakter, byla to celistvější kolekce písní a instrumentálek s jedním příběhem.

Vaše hudba bývá často označována za filmovou a obrazotvornou. Přemýšlíte při komponování v obrazech, příbězích nebo konkrétních emocích?

Myslím, že každý to máme trochu jinak. Já vidím hudbu hodně vizuálně, včetně emocí. Vojta má cit pro melodie, texty a přímé emoce, Luděk pro detaily a strukturované motivy a Pepíno, protože hraje na basklarinet, drží tep kapely pěkně odspodu. Tyhle role se ale hodně prohazují a navzájem jsme se od sebe za ta léta naučili spoustu věcí.

Možná i proto naši hudbu poměrně často objevují filmaři, režiséři nebo choreografové. Opakovaně se stává, že nás osloví s tím, že ve skladbách slyší příběhy, obrazy nebo atmosféru, kterou pro svůj projekt hledají. Velký ohlas měla například spolupráce s taneční skupinou VerTeDance na dnes už kultovním představení Korekce, se kterým jsme procestovali kus světa a pro které jsme hudbu nejen složili, ale také živě interpretovali.

V posledních letech nás stále častěji oslovují filmoví tvůrci. Velkou radost nám udělala spolupráce s režisérem Johnem Stevensonem na animovaném filmu Middle Watch. Britští kritici tehdy mimo jiné vyzdvihovali právě hudební složku. Podobně nás potěšilo ocenění za hudbu k časosběrnému dokumentu Amiřiny děti na festivalu Soundtrack v Poděbradech. Zdá se, že si naše hudba s obrazem rozumí. Ostatně posluchači se o tom budou moci přesvědčit i na koncertě v Městské knihovně.

Za více než třicet let na pódiu jste odehráli stovky koncertů po celém světě. Vybavíte si moment, který vás opravdu překvapil?

Takových momentů bylo hodně. Někdy vás překvapí publikum, jindy muzikanti, se kterými stojíte na pódiu. Nejsilnější zážitek jsme asi zažili v Senegalu při workshopu pro studenty místní konzervatoře. Mysleli jsme si, že jim zahrajeme jednu skladbu a budeme si povídat o hudbě. Jenže oni se do ní okamžitě zapojili – zpívali, tleskali a tančili tak spontánně, že se z několika minut staly téměř dvě hodiny. Jedna jediná píseň žila vlastním životem a neustále se proměňovala. Tehdy jsme si uvědomili, jak rozdílně mohou lidé hudbu prožívat a jakou sílu má společně sdílený rytmus.

Podobnou zkušenost ale můžete zažít kdekoliv na světě. Můžete mít dokonale připravený koncert, stejně ale nejlépe fungují okamžiky, které vzniknou spontánně. A právě kvůli nim nás hraní pořád baví.

Nenechte si ujít unikátní koncert Clarinet Factory v Městské knihovně v Praze!

Mohlo by vás zajímat

Koncert Clarinet Factory se koná ve čtvrtek 26. 11. 2026 od 19:30 do 21:30 ve Velkém sále Ústřední knihovny. Vstupné je 390 Kč.

Více informací o koncertu a vstupenky najdete zde >>>