Vybíráme
28. 10. 2021, WEBREDAKTOR

Dne 28. října 2021 by se dožil 100 let duchovní Církve československé husitské a Jednoty bratrské, básník, překladatel a spisovatel Miroslav Matouš.

Oddělení pragensií připravilo výběr knih a vzpomínkový text o této pozoruhodné osobnosti.

Miroslav Matouš

Narodil se v rodině venkovského učitele, dětství prožil v Českém ráji. Během války pracoval jako kočí a byl totálně nasazen. Po Únoru 1948 z důvodu svědomí opustil studium na Univerzitě Karlově. Později vystudoval teologii a byl vysvěcen na kněze. Po několika letech mu byla z důvodu nepohodlnosti režimu znemožněna duchovenská činnost. Deset let pracoval jako dělník, řidič a skladník. V době „pražského jara“ byl přijat do služeb Jednoty bratrské.

Ještě v pokročilém věku prezentoval v článcích, přednáškách i publikacích svého přítele, srovnatelného s Albertem Schweitzerem, Přemysla Pittra. Dílo dalšího českého duchovního velikána Jana Amose Komenského přibližoval čtenářům ve Studnici útěchy, výboru z jeho děl, převedeném do soudobé češtiny.

Vzpomínky Miroslava Matouše

Ve vyprávěních Miroslava Matouše ožívaly tváře české kultury, které i ti starší z nás znají už jen z reprodukcí v čítankách. Miroslav Matouš byl jedním z mála, které přijal „slezský kaktus“ Petr Bezruč, přátelil se s J. B. Foerstrem, Petrem Křičkou, Růženou Naskovou, Jarmilou Glazarovou, Leontinou Mašínovou, Pavlem Eisnerem a dalšími. Vzpomínky na ně se spolu s náboženskými úvahami, vzpomínkami na mládí, duchovenskou službu i dobu nedávnou objevují v knize Putování rosou i prachem, kde se střídá vážný i lehký tón:

„[…] Jedna se váže k návštěvě u Foerstrových: „Přišli jsme, má žena a já. Choť Mistrova nás přijala jako blízké přátele a uvedla do pracovny. J. B. Foerster vstoupil po chvilce. Seděli jsme a besedovali. Pak se Mistr zvedl a vybídl nás ke klavíru. Naslouchali jsme hudbě, uvolněné dotekem ducha a prstů. Můj známý, profesor Alois Šísler, mne požádal o text znělky pro pěvecké sdružení nakladatelství Melantrich. Sdělil mi, že jeden z členů se o to sám pokusil a napsal dvě verze. Ukázal mi je. „Kupředu a do kroku, tisk je zbraní míru, pokroku,“ hlásala jedna. A druhá: „Kupředu, jen kupředu, neztrácejme víru, tisk je mocná zbraň pokroku a míru.“ „Uznejte, že něco takového nemůžu starému pánovi předložit. Vždyť by mě s tím vyhodil,“ poznamenal profesor Šísler. Uznal jsem to. Thema bylo dané: hudba a tištěné slovo. Po několika dnech jsem složil čtyřverší při cestě tramvají mezi Bílkovou vilou a Klárovem:

Rodná řeči, sterá ústa bdělá
v dávných jitrech nám tě probouzela.
Kéž nám tebe, plnou požehnání,
český zpěv a česká kniha chrání!

Vymínil jsem si, že nebude uvedeno mé jméno. Foerster však poznal, kdo je autorem. […]“

Miroslav Matouš – básník

Miroslav Matouš psal kromě vzpomínkových knih i básně. V básnické tvorbě bratra Matouše se střídá řada forem – od jednoduchých rýmovaných básní přes neběžný alexandrin a haiku až po volný verš. Přečtěte si ukázku z básnické sbírky Odkud vyvěrá zřídlo:

K čemu je země,
ne-li zjevení lásky,
co jiného je vesmír
než výraz, přetlak té moci?
Zpěvem hláskují, letem na nebe píší
ptáci nejsladší názvy,
květiny mění pláň
v slabikář vzácného citu.
Své zítřky vzývá zavřený kalich,
naděje lidství nerozvitého.

Miroslav Matouš se také věnoval „přebásňování“ různých děl z němčiny. Předpokládalo to především výtečnou znalost mateřského i zdrojového jazyka (středověké němčiny Mistra Eckharta v díle Granum sinapis a barokní němčiny v Cherubském poutníkovi od Johannese Schefflera – Angela Silesia) a ještě něco podstatného navíc – schopnost vcítit se do samotného smyslu sdělení.

Připravili Václav Drašnar a Vendula Andrejsová, Oddělení pragensií

Dílo Miroslava Matouše k půjčení

Ilustrační foto v perexu: Miroslav Matouš s manželkou. Se svolením dědiců. Ostatní obrázky pocházejí z databáze Obálky knih.

SDÍLET NA FACEBOOKU