Vybíráme
19. 4. 2024, WEBREDAKTOR

7. dubna 1894, tedy před 130 lety, se narodil spisovatel, básník a překladatel Jiří Langer. Václav Drašnar z Pragensií připomíná jeho výročí.

Tip! Půjčte si knihy Jiřího Langra v katalogu nebo si projděte výběr na konci článku.

Rozedrané knihy pohřbíváme

„Kniha je tu ve velké úctě. Je přímo zbožňována. Nikdo například neusedne na lavici, na jejímž druhém konci leží nějaká kniha. Byla by to pro knihu potupa. Nikdy nenecháváme ležet knihu hlavou dolů nebo dokonce počátkem vespod, nýbrž vždycky počátkem navrch. Upadne-li kniha na zem, zdvihneme ji a políbíme. Také když se přestaneme učit, nezapomínáme ji políbit. Pohodit ji nebo položit na ni nějaký předmět je hřích. Přesto jsou téměř všechny knihy roztrhané až běda. To je následek pilného studia. Když jsou knihy už docela rozedrané a nečitelné, odváží je kostelník na hřbitov a tam je zahrabe. Ani nejmenší útržek papíru, který je potištěn hebrejským písmem, nesmí se válet na zemi, nesmí být pošlapán, musí být pohřben. Neboť každičké hebrejské písmenko je jménem Božím. Knihy nenecháváme nikdy otevřené, když se z nich právě neučíme. Jsme-li nuceni na okamžik si někam odskočit a nechceme-li knihu zavřít, abychom se potom nemusili hledat se svým listem, necháme sice knihu otevřenu, ale pokryjeme ji aspoň šátkem. Vidí-li někdo, že se druhý od knihy vzdálil, aniž ji zavřel nebo přikryl, jde a zavře ji sám. Nejdříve se však do ní podívá a několik řádků si v ní přečte. Protože kdyby ji zavřel, aniž do ní nahlédl, oslabil by tímto zavřením knihy sílu paměti onoho druha, který od otevřené knihy odešel. Pergamenový svitek Zákona, jenž je ručně psán, chováme ještě ve větší úctě než tyto tištěné knihy.“

Napsal Jiří Langer ve své knize Devět bran. Chasidů tajemství. Obrovská úcta se týkala náboženských knih, ale i knih docela praktických, jako třeba kuchařek. Koho že Langer myslel oním „my“? Chasidy – židovské náboženské hnutí, založené na radostném, celistvém pojetí života, niterném prožitku a na neoddělování „světského“ a „duchovního“. Vzniklo v 18. století v jihovýchodním Polsku a na západní Ukrajině a zaujalo tam široké lidové vrstvy. Jejich svět Jiří Langer autenticky poznal a přiblížil čtenářům.

Dva bratři spisovatelé


Spisovatel MUDr. František Langer, autor cenných vzpomínek na bratra Jiřího.

Jiří se narodil do rodiny vinohradského obchodníka a byl mladším bratrem spisovatele a legionáře MUDr. Františka Langra, častého návštěvníka setkání tzv. pátečníků. Langrovi nejprve bydleli v dnešní Jugoslávské ulici č. o. 18 a později v Bělehradské ulici č. o. 72. Jiří studoval na vinohradském gymnáziu. Mezi jeho záliby patřila vážná hudba, divadlo, sport – a hlavně četba. Už v patnácti letech začal číst básníka Otokara Březinu. Zájem o něj sdílel se svým starším spolužákem, později spisovatelem, novinářem a dalším „pátečníkem“ Alfredem Fuchsem, který mimochodem Březinu přeložil do němčiny. Patrně i pod Fuchsovým vlivem se Jiří začal zabývat duchovními otázkami.

Proměna


Vinohradská synagoga stávala v Sázavské ulici. Během bombardování byla poškozena a v r. 1951 stržena. Na jejím místě stojí základní škola.

Jednou v létě 1913 si Jiří Langer spakoval malý kufřík s nejnutnějším prádlem, několika knihami a beze slova odjel. Za několik týdnů přišel rodičům lístek z Haliče, z městečka Belzu, sídla význačné chasidské „dynastie“. Na bratrův návrat vzpomínal starší František takto: „Otec mi oznamoval skoro zděšeně, že se Jiří vrátil. Zděšení jsem pochopil, když jsem bratra uviděl. Stál proti mně v odřeném černém svrchníku, střiženém jako kaftan, sahajícím od brady až k podlaze, a na hlavě měl okrouhlý široký klobouk z černého plyše, vražený hluboko do týlu. Stál shrbeně, celé tváře i bradu měl zarostlé nazrzlým vousem a před ušima mu visely až na ramena do vývrtky nakroucené vlasy, pejzy. Co zbývalo z obličeje, byla bílá, nezdravá pleť a oči, chvíli unavené, chvíli horečnaté. Bratr neujel z Belzu domů a do civilizace, bratr si přivezl Belz s sebou.“

Rozpačitý vztah asimilované, již nábožensky vlažné židovské rodiny k nejmladšímu potomkovi přirovnával bratr František ke známé Kafkově povídce „Proměna“. A benjamínek, navrátivší se z říše chasidů, svým zevnějškem a chováním pochopitelně vzbuzoval pozornost a nejspíš i posměšky vážených vinohradských sousedů.

Jiří si ovšem do Prahy kromě exotiky Belzu přivezl i inspiraci ke svému nejslavnějšímu dílu Devět bran. A také inspiraci pro několik svých přátel. Na další výpravy do haličských rovin a tamního prostředí, kde se zastavil čas, jej už doprovázeli význačný knihovník a učenec mezinárodního věhlasu Otto Muneles a spisovatel Egon Hostovský. O Munelesovi jako knihovníkovi se mimochodem později tradovalo, že dokázal po paměti ihned najít nejen požadovanou knihu, ale i příslušnou stránku.

Co radil přítel Kafka


V kavárně Arco, hned vedle Masarykova nádraží, se v první polovině 20. stol. scházel výkvět česko-židovské inteligence. Mohli jste zde potkat F. Langra, A. Fuchse, F. Kafku, M. Broda, K. Poláčka aj.

Také další Langrův přítel Franz Kafka čerpal z belzských vyprávění a jeho Deníky obsahují pár chasidských legend. Langer Kafku učil hebrejštině – tak dobře, že v ní oba mohli rozprávět a Kafka byl schopen číst Langrovy hebrejské verše. Mimochodem jeho sbírka Básně a písně přátelství byla po celém století první knížkou hebrejských veršů, která byla tištěna ve staré pražské židovské knihtiskárně. Aby seznámil české čtenáře s židovskou poezií, přeložil Langer do češtiny výbor z hebrejských básníků od jedenáctého do osmnáctého století. Vyšel pod názvem Zpěvy zavržených.

Vliv mezi Kafkou a Jiřím ale nebyl jen jednosměrný. Langer na Kafku později vzpomínal: „Od něj jsem se například naučil přečíst si každý den jednu báseň. Jednu, a ne dvě. Tak mne tomu učil a „slova moudrých úst jsou spanilá”. Neboť žádný mozek nesnese víc.“

Příběhy proti smutku


Langrovy rodné Vinohrady někdy kolem roku r. 5698 židovského kalendáře .

Stěžejním Langrovým dílem, které nezapře poetické založení autora, ale zůstává Devět bran, mimochodem jedna z nejoblíbenějších knih Jana Masaryka. Bratr František o těchto chasidských příbězích napsal: „Jejich mystika nebyla mlhavá a těžko luštitelná, divy a zázraky, které opřádaly, nebyly pranic patetické a ohromující. Naopak, tím jak byly zcela přiměřené lidským rozměrům, byly milé, prosté.“ Také laskavé a úsměvné, aniž by se ztrácela hloubka sdělení, a podobně jako u některých klasických pohádek, se schopností blahodárně působit na čtenáře či posluchače.

V příběhu „Sv. reb Velvele, vlk statečný ze Zberže“ vypráví Langer o cadikovi, který pomohl zlodějovi ukrást jeho hodiny, aby se lupič nemusel příliš namáhat. „Vstal svatý reb Velvele potichounku, ke zdi se přikrčil a milé hodiny polehoučku k té hříšné ruce připostrčil. Načež pak k chasidům se otočil a takto zašeptav je poučil: „Aby se ten milý světec tam venku tak velmi netrápil a nemučil!“ Světec? – Inu, ten zloděj, kterýžto již vesele uhání s milými hodinami, co tak pěkně tikaly. Svatý reb Velvele zberževský říkal totiž každému člověku „milý světče“. I nepolepšitelným hříšníkům takhle říkal a byl v tom tak důsledný, že jednomu zvlášť velikému ničemovi kdysi řekl: „Milý světče, jsi ty mi pěkný lotr!“ („Sv. reb Velvele, vlk statečný ze Zberže“, příběh, který se patrně měl stát základem pro pokračování Devíti bran).

200 knih Jiřího Langra

Synagoga v Belzu, jen kousek od dnešní polsko-ukrajinské hranice .

„Devět bran“, které Langer pootevřel českému čtenáři, však už nepokračovalo a ani pokračovat nemohlo. Dva roky po jejich vydání přišel nešťastný rok 1939. Nejstarší František emigroval do Velké Británie, kde se stal velitelem zdravotnictva čsl. armády v exilu, druhorozený Josef si vzal život. Jiří zamířil přes Slovensko a dále po Dunaji do Palestiny. Na cestu za záchranou života si ale nepřibalil nezbytné teplé oblečení a potraviny, nýbrž na 200 svých nejoblíbenějších knih.

Nacisté stále ještě relativně svobodnou dunajskou plavbu všemožně zdržovali a uprchlíci na lodích, které nebyly určeny pro přepravu velkého množství lidí, nesmírně trpěli – zimou, hladem i špatnými hygienickými podmínkami. Těžce nemocnému Jiřímu se sice nakonec přeci jen podaří dostat do Palestiny, ale zde na následky strastiplné cesty r. 1943 umírá. Jeho náhrobek najdeme na telavivském hřbitově. Ještě jeden pomník ale Jiří Langer vystavěl už za života – chasidské moudrosti, chasidskému hnutí a vlastně i sobě samému – a sice knihou Devět bran.

Až si mou knihu sedmkrát přečtete,
řeknete, snad ne neprávem: „Je to špatná kniha;
jedna příhoda se mi v ní však líbila.“
Která – Každý řeknete jinou – - –
Každý podle kořání své duše
a podle zákmitů světů,
jimiž právě té noci letěla jeho Země.
(Jiří Langer v úvodu knihy)

Připravil Václav Drašnar, Oddělení pragensií

Mohlo by vás zajímat

Dílo Jiřího Langra a vzpomínky na něj:

O světě chasidů:

Výběr z díla Franze Kafky a publikací o něm:

Ilustrační fotogradie: Fotografie: č. 1 a 2 s laskavým svolením Společnosti Františka a Jiřího Langerových, o.p.s.; č. 3, 4, 6 Wikipedie; č. 5 archiv Oddělení pragensií.

SDÍLET NA FACEBOOKU